TIPY NA VÝLETY |
|
|
MENU
|
Kamýk
Zřícenina
hradu Kamýk Zřícenina hradu Kamýk stojí na kuželovitém čedičovém suku (382 m) nad stejnojmennou vsí na Litoměřicku v Ústeckém kraji. Z hradu se zachoval zbytek pětiboké obytné věže, kolem obvodová hradba a na jihu stěna s otvory po oknech. Hradní zříceniny jsou volně přístupné. Od zříceniny se otvírá pěkný výhled. Z pověření krále Jana Lucemburského byl počátkem 14. století vybudován hrad, který byl za Viléma Kamýckého ze Lstiboře v roce 1547 rozšířen. Kolem roku 1600 začal hrad pustnout, jeho zkázu urychlili Sasové za třicetileté války.
Kamýk
Vnitřek zříceniny
Výhled z Kamýku
Růže
z Kamýku Kamýcký pán uspořádal velikou hostinu, k níž pozval všechny své přátele a známé. Narodila se mu dcera, po níž oba manželé tak dávno toužili. Holčička boubelatá, černooká, jako z obrázku. Rytířova radost byla však brzy zkalena, neboť jeho drahá choť pojednou onemocněla a zemřela. Rytíř se uzavřel na svém hradě, zanechal zábav, zasmušil líce. Duši mu naplnily lítost a stesk. Všechnu svou péči, všechnu svou lásku věnoval malé, osiřelé dcerušce. Jen pro ni žil a v starosti o ni nacházel útěchu. Tak uplynulo dvacet let a z dítěte vyrostla krásná dívka, černých očí, růžových líček, havraních vlasů. „Kamýcká růže“ jí lidé říkali a rytíř, pyšný na svoji dceru, tím více k ní lnul a bděl nad jejím štěstím. Bylo tehdy v kraji nemálo rytířů, kteří zatoužili po „kamýcké růži“ a rádi by se byli zvali jejími ženichy. Leč dívka všechny odmítala, neboť žádný z nich se nepodobal muži, jehož představu si vysnila její mladá, ušlechtilá duše. Odmítnut byl i rytíř z templářského hradu v Žernosekách, člověk velmi zlý a pomstychtivý. Uražen ve své ješitnosti, zahořel hněvem ke „kamýcké růži“ a umínil si zmocniti se dívky násilím. Poslal tajně své zbrojnoše do okolí Kamýku, aby tam číhali na dceru hradního pána. Netušíc zrady vyšla si dívka do sadu pod hradbami. Sotvaže se octla z dohledu stráže, vyřítili se na ni templářští pochopové, uchvátili ji a odvlekli do hradu svého krutého pána, nedbajíce jejího pláče a nářku. Nešťastný otec, po druhé zasažen krutou, nelítostnou ranou, zalkal bolem a rozjel se po širém okolí pátrati po ztracené dceři. Objížděl hrady, prosil a zapřisahal rytíře, aby mu vydali dítě, jestliže je snad drží násilím v hradě, avšak nikdo o zmizelé nevěděl, nikdo ho nemohl potěšiti. V zoufalosti připadl rytíř na myšlenku, aby se přestrojil za potulného pěvce, putoval od hradu k hradu a tak svou dceru hledal. A zase obešel světa kraj, zpívaje smutné písně, vyzvídal na hradní čeledi a naslouchal nářku vězněných v kobkách, až konečně znaven a bez naděje stanul po čase na prahu domoviny. Zašel si do Žernosek, aby tam prosil Boha za pomoc a posílení ducha, aby mohl přemoci nával zoufalství, a jestliže je dítě zahubeno, by čině zadost spravedlnosti směl vlastní rukou ztrestati bídné, hanebné zlosyny. Jak tak klečí na kamenné desce a spíná semknuté ruce k oltáři, zaslechne v kryptě pod sebou tichý dívčí nářek. Sehnul se, přiklonil ucho k zemi, zachvěl se v hloubi své bytosti nad tímto nenadálým objevem. Z hlubin krypty pronikal k němu hlas jeho ztracené dcery. Vytratil se z kaple, pospíšil na svůj hrad. Lítost a hněv vlily mu do žil proud nových sil. Ozbrojil svůj lid, přitrhl za noci k Žernosekám a jako bouře se obořil na templáře. Dobyl hradu, vnikl do kaple a poručil zdvihnouti příkrov krypty. Zaplála pochodeň, osvítila kryptu. Zář světla padla na zsinalé tváře dívky, ležící na zemi bez pohnutí. Kamýcká růže nedočkala se vysvobození. Zhynula jako květ zlomený krutou, bezcitnou rukou. Otec, jat bolestí a hněvem, kázal zapáliti hrad a rozbořiti jej až do základů. Za rudé záře požáru, za rachotu bortících se zdí pohřbili nešťastnou „kamýckou růži“, již krása místo štěstím obdarovala jen utrpením.
|
